Pro ilustraci a pro ty, které zajímá, jak vypadá klávesnice počítače nebo mobilu, jsem vyfotil několik obrázků. Zasloužili by si podrobnější popis, ve stručnosti je na mobilu vidět znaky systému bopomofo (ale to neznamená, že na něm jde psát jen tímto systémem); klávesnice laptopu je mnohem složitější -- klasické US rozložení v bílé barvě, červené znaky jsou pro bopomofo, zelené pro systém Cangjie a modré znaky pro Dayi systém. Poslední dva systémy jsou pevninské a většina místních, které znám používají jen bopomofo (a k mé smůle neznají pinyin). Samozřejmě je nutné mít naistalovanou podporu systému, který používáte. Já pro psaní používám piniyn, pro který stačí mít US rozložení.
Slíbil jsem si, že udělám vše, aby byla moje čínština mnohem více, než jen dalším pokusem naučit se druhý světový jazyk. Je to ostuda, že se vlastně domluvím jen jedním jazykem (češtinu ze zjevných důvodů nepočítám) a i v tom hodně tápu. Člověk si to uvědomí zejména při komunikaci s lidmi, kteří mluví jakoby se nechumelilo, anglicky, španělsky, francouzsky a... čínsky.
A jaké mají studenti čínštiny vyhlídky? Předně jsou tu katastrofické od těch, kteří se již učí delší dobu jako "Po x letech stále tápám v základech a nevím, jak říct to a to slovo." (a za neznámou x si dosaďte číslo 3 a vyšší). Pak jsou tu jen o málo veselejší poznámky, že po roce intenzivního studia budeme na stejné úrovni, jako šestileté místní děti. Počet znaků, které je nutné znát, aby bylo možné přečíst běžné noviny, se liší podle zdroje. Už jsem viděl slibovat, že stačí 2000, někdo tvrdí, že je to přibližně 3000 a další pro jistotu uvádí hodnoty větší než tyto čísla. Na pevnině (kde používají zjednodušené) i na Taiwanu (tradiční) jsou vytvořené seznamy znaků, těch běžných a méně běžných.Výstižný je úvod hlavního článku vydání z Time Asia, který jsem četl minulý měsíc (začátek je zde). Článek cituje jednoho Američana, který se snažil naučit japonštinu.
'That is not method recommended by experts," he wrote. "The method recommended by the experts is to be born a Japanese baby and raised by a Japanese family, in Japan."
The language of the moment is Chinese, and the expert advice is depressingly similar. If you didn't start speaking Mandarin while you were in a diapers, it's highly unlikely you'll ever be mistaken for a Beijinger.
Jedině Felicity, Angličanka, kterou s nábožnou úctou sledujeme při jejích konverzacích s Číňany, protože jim rozumí a oni rozumějí jí (a dělá její MBA v čínštině), nám optimisticky prorokuje, že za dva, tři roky v prostředí ve kterém jsme, budeme mluvit plynně. Zatím nás nepřesvědčila. Vlastně znám jednoho Australana, který se učí tři roky (i když mám pocit, že začal na pevnině) a mluví tak, že mi to vyrazilo dech. Ne, že bych mu rozuměl, ale i tak to na mě udělalo velký dojem. Dále mi jeden Američan říkal o první learning curve už po třech měsících, ale to se mi nechce moc věřit. Zato ta další je prý až po roce; nevím nevím, tohle bude asi hodně individuální...
Sami Číňané říkají, že je čínština těžký jazyk, ale mají radost z cizinců, kteří se ji snaží naučit. A někteří mají až dětinskou radost, když se snažím použít nějaké slovo, nebo když v mailu či chatu napíšu něco slovíčko nebo frázi ve znacích. Také mi hodně Číňanek, se kterými jsem se seznámil, překvapivě nabízí, že mi s mandarínštinou rády pomohou, což se více než hodí -- mám se v případě problémů na koho obrátit.
Podle očekávání je problém tóny a o trochu menší znaky. Znaky mi vlastně nevadí, je to zábava je psát a pořadí tahů je také v pořádku -- jen ta čtyřkombinace: znak, jak ho zapsat v piniyn, význam a výslovnost/tón. Obvykle vím, jak správně znak napsat, ale nevím jeho piniyn, nebo naopak, vím piniyn, ale nevím, co to vlastně znamená. Na znacích je dobré, že přestože některé vypadají příliš složitě, lze některé rozebrat a vysvětlit proč se píší zrovna takto (třeba jako v tomto případě). To je moc užitečné pro zapamatování.
A na co že se to ještě neptám? Prý každý, kdo se začne čínštinu učit, si po čase začne klást otázku, které se stále a neodbytně vrací, "Co to vlastně dělám?!". Já se zatím neptám a nejsem si jistý, zda je to dobře nebo špatně.Trochu odbočím, a to k angličtině. Moc dobře si pamatuji několik momentů -- první, kdy jsme měl skvělý pocit z toho, že vlastně mluvené angličtině rozumím (a rodilým mluvčím také, jen jsem si musel chvilku zvyknout) a není to vůbec žádný problém, přestože by to dle očekávání a podle hodnocení učitelů bylo málo pravděpodobné. Po nějaké době nebyl problém ani s mluvením. A pak, po dalším čase si vybavuji situaci, kdy jsem si až zpětně uvědomil, že jsem mluvili s přáteli v angličtině, ale já jsem o tom tak nepřemýšlel. Vůbec mi nepřišlo, že jsem používal při tom používal cizí jazyk a vše to bylo přirozené a plynulé. Takovéhle věci samozřejmě udělají radost a zvednou sebevědomí. Ale vůbec netuším, kdy a zda vůbec zažiji něco podobného s čínštinou.
V případě angličtiny jsem si uvědomil další věc. Pokud při studiu překročíte jistou hranici (za kterou začnete vychytávat drobná slovíčka, reálie, apod.), a nezáleží na příčině, zjistíte, že už to neděláte pro učení se, ale pro zábavu. A v jistém smyslu je to i zbytečné -- tyhle věci prostě v rozhovoru s nerodilými mluvčími nepoužijete -- pro pracovní nebo studijní záležitosti jsou tyto drobnosti zanedbatelné. Navíc se rády nechají rychle zapomenout. Takže je nasnadě další postup -- touha odjet do anglicky mluvící země a používat jazyk ještě více a hlouběji. Já jsem to neudělal a na mojí angličtině je to znát. Místní většinou nemají velké problémy s rozuměním, ale daleko horší je pro ně mluvit. A já velice často musím něco opakovat a říct to ještě jednodušeji. Občas si to uvědomím a není to dobré. O to více mám radost z mluvení s rodilými mluvčími a vyloženě si to užívám, jejich výslovnost, slovíčka a formulace jsou jako balzám na moje uši :-)
Tentokrát mi nechybí důležitá věc, totiž motivace, jejíchž absence se minulý rok se tak negativně projevila v případě loňského pokusu o studium nového jazyka ve Španělsku. Za kurz jsem zaplatil relativně velkou sumu (byli jsme s Kikem příliš pomalí v reakci na mail, který nabízel kurzy zadarmo první pěti zájemcům :-) ), chci se opravdu něco naučit a v neposlední řadě je tady motivace zatraceně nízká, leč velice účinná -- naše krásná učitelka.
Vedle našich nekonečných diskuzí na téma rozdílná kultura, dívky a my, hodně často mluvíme zrovna o ní. Je ale fakt, že bez ní a roztomilých konverzací při hodinách by to celé bylo o moc nudnější. Jsme za ni vděční. Jen mě občas přinutí hluboce se zastydět -- to když něco nevím a ona se na mě podívá neuvěřitelně udiveným, upřímným pohledem, jak je možné, že to nevím. A když se to stane vícekrát, pro jistotu se zeptá, zda je všechno pořádku :-)
Samozřejmě, že jsou tu další, hlubší důvody a kdyby se v otázce změnilo 'co' na 'proč', hned by to bylo ještě více zajímavější. Kupodivu, ani sám všechny odpovědi neznám a kdyby mi někdo před více než dvěma lety řekl, že budu v budoucnosti na dálném východě a pokoušet se naučit čínštinu, hodně bych pochyboval. Leč od té doby se hodně změnilo, stalo se hodně věcí a vlastně to celé svým způsobem začíná dávat smysl.
Vzpomněl jsem si na Kate, která si před dvěma lety v Oulu oblepila jednu stěnu jejího pokoje italskými slovíčky, protože se připravovala na její pobyt v Itálie. Je to dobrá metoda a navíc z toho mají ostatní z laborky dobrou zábavu, takže si na stěnu před sebe lepím post-it papírky se slovíčky a frázemi. A knížka, kterou v poslední době otvírám nejčastěji vlastně není knížka, je to Far East 3000 Chinese Character Dictionary.
Poslední věc, která souvisí s jazyky. Asi jste si všimli, že na blogu ubývá česky psaných postů. Nechám to bez komentáře a jen poznamenám, že po dnešním tápání a trápení při psaní tohoto postu, se to jen tak nezmění.
Zdraví vás ^.^ k. alias Kăi Luò
Doporučené čtení, které je jen zdánlivě od věci.
No comments:
Post a Comment