Pour Féliciter 2007

Pour Féliciter 2007


Thanks for the picture to 瓊慧 (Qióng Huì).

Čínština aneb Ještě se neptám

Někdy v těchto dnech mám za sebou první měsíc kurzů čínštiny, díky kterým se třikrát týdně těšíme na dvě hodiny plných zajímavých až komplikovaných věcí. Naštěstí byl dostupný i kurz pro úplné začátečníky, takže nám s Kikem udělali radost. Pro vás malé přátelské varování na úvod, ode mne se vlastně o čínštině nic užitečné nedozvíte, nechci vás nudit zbytečnými věcmi, které stejně hned zapomenete, jak tomu dělají jiní (nebo třeba tady).

Pro ilustraci a pro ty, které zajímá, jak vypadá klávesnice počítače nebo mobilu, jsem vyfotil několik obrázků. Zasloužili by si podrobnější popis, ve stručnosti je na mobilu vidět znaky systému bopomofo (ale to neznamená, že na něm jde psát jen tímto systémem); klávesnice laptopu je mnohem složitější -- klasické US rozložení v bílé barvě, červené znaky jsou pro bopomofo, zelené pro systém Cangjie a modré znaky pro Dayi systém. Poslední dva systémy jsou pevninské a většina místních, které znám používají jen bopomofo (a k mé smůle neznají pinyin). Samozřejmě je nutné mít naistalovanou podporu systému, který používáte. Já pro psaní používám piniyn, pro který stačí mít US rozložení.

Slíbil jsem si, že udělám vše, aby byla moje čínština mnohem více, než jen dalším pokusem naučit se druhý světový jazyk. Je to ostuda, že se vlastně domluvím jen jedním jazykem (češtinu ze zjevných důvodů nepočítám) a i v tom hodně tápu. Člověk si to uvědomí zejména při komunikaci s lidmi, kteří mluví jakoby se nechumelilo, anglicky, španělsky, francouzsky a... čínsky.

A jaké mají studenti čínštiny vyhlídky? Předně jsou tu katastrofické od těch, kteří se již učí delší dobu jako "Po x letech stále tápám v základech a nevím, jak říct to a to slovo." (a za neznámou x si dosaďte číslo 3 a vyšší). Pak jsou tu jen o málo veselejší poznámky, že po roce intenzivního studia budeme na stejné úrovni, jako šestileté místní děti. Počet znaků, které je nutné znát, aby bylo možné přečíst běžné noviny, se liší podle zdroje. Už jsem viděl slibovat, že stačí 2000, někdo tvrdí, že je to přibližně 3000 a další pro jistotu uvádí hodnoty větší než tyto čísla. Na pevnině (kde používají zjednodušené) i na Taiwanu (tradiční) jsou vytvořené seznamy znaků, těch běžných a méně běžných.

Výstižný je úvod hlavního článku vydání z Time Asia, který jsem četl minulý měsíc (začátek je zde). Článek cituje jednoho Američana, který se snažil naučit japonštinu.

'That is not method recommended by experts," he wrote. "The method recommended by the experts is to be born a Japanese baby and raised by a Japanese family, in Japan."
The language of the moment is Chinese, and the expert advice is depressingly similar. If you didn't start speaking Mandarin while you were in a diapers, it's highly unlikely you'll ever be mistaken for a Beijinger.

Jedině Felicity, Angličanka, kterou s nábožnou úctou sledujeme při jejích konverzacích s Číňany, protože jim rozumí a oni rozumějí jí (a dělá její MBA v čínštině), nám optimisticky prorokuje, že za dva, tři roky v prostředí ve kterém jsme, budeme mluvit plynně. Zatím nás nepřesvědčila. Vlastně znám jednoho Australana, který se učí tři roky (i když mám pocit, že začal na pevnině) a mluví tak, že mi to vyrazilo dech. Ne, že bych mu rozuměl, ale i tak to na mě udělalo velký dojem. Dále mi jeden Američan říkal o první learning curve už po třech měsících, ale to se mi nechce moc věřit. Zato ta další je prý až po roce; nevím nevím, tohle bude asi hodně individuální...

Sami Číňané říkají, že je čínština těžký jazyk, ale mají radost z cizinců, kteří se ji snaží naučit. A někteří mají až dětinskou radost, když se snažím použít nějaké slovo, nebo když v mailu či chatu napíšu něco slovíčko nebo frázi ve znacích. Také mi hodně Číňanek, se kterými jsem se seznámil, překvapivě nabízí, že mi s mandarínštinou rády pomohou, což se více než hodí -- mám se v případě problémů na koho obrátit.

Podle očekávání je problém tóny a o trochu menší znaky. Znaky mi vlastně nevadí, je to zábava je psát a pořadí tahů je také v pořádku -- jen ta čtyřkombinace: znak, jak ho zapsat v piniyn, význam a výslovnost/tón. Obvykle vím, jak správně znak napsat, ale nevím jeho piniyn, nebo naopak, vím piniyn, ale nevím, co to vlastně znamená. Na znacích je dobré, že přestože některé vypadají příliš složitě, lze některé rozebrat a vysvětlit proč se píší zrovna takto (třeba jako v tomto případě). To je moc užitečné pro zapamatování. A na co že se to ještě neptám? Prý každý, kdo se začne čínštinu učit, si po čase začne klást otázku, které se stále a neodbytně vrací, "Co to vlastně dělám?!". Já se zatím neptám a nejsem si jistý, zda je to dobře nebo špatně.

Trochu odbočím, a to k angličtině. Moc dobře si pamatuji několik momentů -- první, kdy jsme měl skvělý pocit z toho, že vlastně mluvené angličtině rozumím (a rodilým mluvčím také, jen jsem si musel chvilku zvyknout) a není to vůbec žádný problém, přestože by to dle očekávání a podle hodnocení učitelů bylo málo pravděpodobné. Po nějaké době nebyl problém ani s mluvením. A pak, po dalším čase si vybavuji situaci, kdy jsem si až zpětně uvědomil, že jsem mluvili s přáteli v angličtině, ale já jsem o tom tak nepřemýšlel. Vůbec mi nepřišlo, že jsem používal při tom používal cizí jazyk a vše to bylo přirozené a plynulé. Takovéhle věci samozřejmě udělají radost a zvednou sebevědomí. Ale vůbec netuším, kdy a zda vůbec zažiji něco podobného s čínštinou.

V případě angličtiny jsem si uvědomil další věc. Pokud při studiu překročíte jistou hranici (za kterou začnete vychytávat drobná slovíčka, reálie, apod.), a nezáleží na příčině, zjistíte, že už to neděláte pro učení se, ale pro zábavu. A v jistém smyslu je to i zbytečné -- tyhle věci prostě v rozhovoru s nerodilými mluvčími nepoužijete -- pro pracovní nebo studijní záležitosti jsou tyto drobnosti zanedbatelné. Navíc se rády nechají rychle zapomenout. Takže je nasnadě další postup -- touha odjet do anglicky mluvící země a používat jazyk ještě více a hlouběji. Já jsem to neudělal a na mojí angličtině je to znát. Místní většinou nemají velké problémy s rozuměním, ale daleko horší je pro ně mluvit. A já velice často musím něco opakovat a říct to ještě jednodušeji. Občas si to uvědomím a není to dobré. O to více mám radost z mluvení s rodilými mluvčími a vyloženě si to užívám, jejich výslovnost, slovíčka a formulace jsou jako balzám na moje uši :-)

Tentokrát mi nechybí důležitá věc, totiž motivace, jejíchž absence se minulý rok se tak negativně projevila v případě loňského pokusu o studium nového jazyka ve Španělsku. Za kurz jsem zaplatil relativně velkou sumu (byli jsme s Kikem příliš pomalí v reakci na mail, který nabízel kurzy zadarmo první pěti zájemcům :-) ), chci se opravdu něco naučit a v neposlední řadě je tady motivace zatraceně nízká, leč velice účinná -- naše krásná učitelka.


Vedle našich nekonečných diskuzí na téma rozdílná kultura, dívky a my, hodně často mluvíme zrovna o ní. Je ale fakt, že bez ní a roztomilých konverzací při hodinách by to celé bylo o moc nudnější. Jsme za ni vděční. Jen mě občas přinutí hluboce se zastydět -- to když něco nevím a ona se na mě podívá neuvěřitelně udiveným, upřímným pohledem, jak je možné, že to nevím. A když se to stane vícekrát, pro jistotu se zeptá, zda je všechno pořádku :-)

Samozřejmě, že jsou tu další, hlubší důvody a kdyby se v otázce změnilo 'co' na 'proč', hned by to bylo ještě více zajímavější. Kupodivu, ani sám všechny odpovědi neznám a kdyby mi někdo před více než dvěma lety řekl, že budu v budoucnosti na dálném východě a pokoušet se naučit čínštinu, hodně bych pochyboval. Leč od té doby se hodně změnilo, stalo se hodně věcí a vlastně to celé svým způsobem začíná dávat smysl.

Vzpomněl jsem si na Kate, která si před dvěma lety v Oulu oblepila jednu stěnu jejího pokoje italskými slovíčky, protože se připravovala na její pobyt v Itálie. Je to dobrá metoda a navíc z toho mají ostatní z laborky dobrou zábavu, takže si na stěnu před sebe lepím post-it papírky se slovíčky a frázemi. A knížka, kterou v poslední době otvírám nejčastěji vlastně není knížka, je to Far East 3000 Chinese Character Dictionary.

Poslední věc, která souvisí s jazyky. Asi jste si všimli, že na blogu ubývá česky psaných postů. Nechám to bez komentáře a jen poznamenám, že po dnešním tápání a trápení při psaní tohoto postu, se to jen tak nezmění.


Zdraví vás ^.^ k. alias Kăi Luò

Doporučené čtení, které je jen zdánlivě od věci.

Computing in 21st Century

Today, we went to Grand Hotel in Taipei to attend the event, which could be called the conference or seminar. It was hold for the students of three universities -- National Taiwan University, Tsinghua University, and Chiao Tung University, roughly about one thousand people. The style of seminar was in fashion way, videos and slide show before the beginning with fast cuts, music, ... everything in order to attract the attention of young students :-)


Even though its name "Computing in 21st Century" (Challenge in the Quality Software), there were many more general thoughts and opinions then just some IT-focused stuff. No big surprise, there were several brilliant brains including three fellows with awarded with Turing Price -- Andrew Chi-Chic Yao, Jim Gray, and Niklaus Wirth. Again, something about the future, this time not just about the feelings though :-)

Senior Vice President of Microsoft Research, Rick Rashid showed few very interesting technologies on which are they working (or more likely, they were working). It looks they really know what they're doing and like to be always step ahead (of course, he didn't mention things like iPod, to name one ;-) ). His other words were concerning importance of their work for the whole society and the ways how it could influence our lives. And with this, we are actually getting somewhere. Do you remember the previous post about the current environmental issue? Is there is a link between these two? Rick Rashid in the last slide showed several topics where can be computing and similar fields handy, namely:

• Earth's Life-Support System,
• Understanding Biology,
• Global Epidemics,
• Revolutionizing Medicine,
• Understanding the Universe,
• The Origin of Life,
• Future Energy.

It is saying something, isn't it? Let's see what's going to happened...

^.^ k.

Pod růžovým nebem...

...nočního, nikdy neutuchajícího města, sedím na zvláštním, svým způsobem skrytém místě a píši. Mimochodem, ta růžová barva je způsobená samozřejmě znečištěním vzduchu, stejně jako u většiny velkých světových metropolí. Přesto však zatím nepociťuji žádné negativní následky (jen v blízkosti silnic je poznat, že se dýchá hůře) a cítím se tu dobře.

Počasí máme pěkné, děkuji za optání, tričko můžu nosit celý den i v noci. Na vysokou vlhkost vzduchu jsem si buď zvykl a nebo není taková jako na začátku září. Vlastně jen poprvé to bylo hodně citelné, to když jsem při mezi přistání vyšel v Bankogu z letadla.

Již jsem psal o tom, jaký dojem na mě univerzita udělal a že je opravdu velká. Je to opravdu velká změna pro někoho, kdo byl zvyklý na malou provinciální univerzitu, byť s kratší zkušeností se daleko lepší zahraniční školou. Ta změna je opravdu markatní a k něčemu jinému bych se vracet nechtěl. Minule jsem se zmínil, že i pozdě věčer jsou někteří studenti v laborce. Když se vracím třeba o půlnoci zpátky, stále potkávám místní studenty, kteří tu a tam posedávají a baví se. Oblíbené místo je před knihovnou. A protože se rádi a nahlas často smějí, nelze si jich nepovšimnout. V knihovně je mimochodem jedna studovna otevřená nonstop, stejně jako počítačové centrum na jiném místě. Studenti mají identifikační karty, přes které můžou jít do svého deparmentu nejen večer, ale i o víkendu. Při přednáškách, alespoň v našem departmentu, se používají slide v angličtině, stejně jako doporučená literatura (což se mi velmi hodí). První, čeho si okamžitě všimnete, jak vstoupíte do kampusu je ohromné množství kol na nejrůznějších místech a skůtrů parkujících v blízkosti kampusu (ty do něj nesmějí). Přestože je celý areál velký, studentů je tu opravdu hodně, takže to kolem poledne na některých místech vypadá jako na řušné třídě. Číňani chodí rádi spát hodně pozdě, takže obvyklý obrázek přednášky je takový, že nezanedbatelné procentu studentů dříme. Občas mě to rozesmívá (pamatujete si, jaké pozdvižení dokázal vyvolat jediný student, který na přednášce usnul? :-) ) když je pozoruji – chvílí poslouchá a vnímá, na chvílí usne, pak zamžourá co se děje a znovu spí. A o přestáve někteří opravdu zalehnou s hlavou opřenou o ruce. A nedělají to jen studenti, nedávno jsem přišel do kanceláře, kde měli zrovna polední pauzu a hlavami na stole zde odpočívali úřednice.

Snad se nijak nedotknu ortodoxních vyznavačů evroamerických krásek, ale musím konstatovat, že se mi tu líbí daleko více žen než v Evropě. Každou chvílí se tu a tam mihne slečna, na kterou je radost pohledět. Je o mě všeobecně známo, že mám divný vkus, takže toto není zase tak překvapivé. Tím ovšem neříkám, že je Taipei plná jen krásných žen, to ne. S tím trošku souvisí moje ranní cestu do laborky. Dříve jsem byl každé ráno překvapený, že vidím (zase) tolik čínských tváří. Teď můj údiv logicky slábne a když jsem byli před několika dny v kině, přistihl jsem se, že mě zarazilo tolik bílých lidí na plátně. A to i přestože jsem tady skoro každý den v kontaktu s bělochy.

Kike náhodou zjistil, že se v Taipei nepoužívají deodorant (to když mu vlastní došel a dalo mu docela práci najít místo, kde by koupil nový) a to prý ani dívky. To nás samozřejmě zaujalo. Co asi tak můžou používat místo deodorantu? Něco úplně jiného? Nebo se snad tolik nepotí? A nebo nejprostší odpověď -- nic? To je zřejmě správná odpověď, protože jsme více muži vědy, než muži víry (maličký pop-kulturní odkaz, uhádnete?), budeme muset celou situaci prozkoumat podrobněji, tedy co se týče žen, samozřejmě ;-)

Ještě než jsem sem přijel, jsem věděl, že budu letos jediný Čech na NTU. To mě trochu zarazilo a přemýšlel jsem, proč ostatní o nejlepší univerzitu neměli zájem. To vlastně nevím doteď, zato vím, že tu moc dalších Čechů asi moc nebude. Tedy já jsem tu nikoho dalšího nepotkal. Po Finsku, kde bylo na můj vkus Čechů příliš mnoho a po Španělsku, kde bych naopak nějaké s radostí přivítal, je mi to tady jedno. Konečně ideální situace :-) Vyhovuje mi to, protože se musím přiznat, že je pro mě velice namáhavé střídat rychle mezi sebou češtinu a angličtinu. Možná se to nezdá, ale je to hodně duševně náročné a já jsem na to příliš líný. Takže si tu pohodlně mluvím jen anglicky a tento problém nemusím řešit.

Profesor mě požádal, zda bych pro ostatní studenty nemohl v rámci každotýdenního semináře naší laboratoře udělat prezentaci o České republice. Zrovna já nejsem ten pravý, kdo se k tomu hodí, ale to bych mu těžko vysvětloval. Ale snažil jsem se. A vypadalo, že je to zajímá více, než bežné paper review a referování jednotlivých studentů o dílčích výsledcích jejich prací :-) Na konci se mě nemohli nezeptat na nejoblíbenější otázku, která je mi pokládána od té doby, co jsem tady: "A proč jsi si vybral Taiwan?"

Už jsem měl sen, který jsem si pamatoval, ve kterém jsem mluvil čínsky jakoby se nechumelilo. Škoda, že to nemohla vidět moje učitelka na čínštinu, určitě by měla větší radost, než má ze mě při hodinách. O čínštině a jiných radostech zase někdy v dalším postu.

Zdraví vás „žijící“ ^.^ k.

P.S. Poznámka pro Věrku, která byla zvědavá ještě než jsem odjel: Ne, nechodím tady s Číňankama :-)

"A co tam budeš vůbec jíst?!"

Panovaly zde určité obavy, že tu najdu jistou smrt z vyhladovění. Pokusím se tímto tyto zbytečné starosti přinejmenším zmírnit, když už ne úplně vyvrátit.

Nemohu začít jinak než nadšeně. Vyloženě si to tu užívám, jako ostatně další věci tady. Objevuji tu svět nových chutí a zajímavých kombinací těch starých. Nepamatuji si na jídlo, které jsem tu od začátku září jedl a které by mi nechutnalo. A samozřejmě, jím hodně, hodně rýže (zapomeňte na rýži, která se dělá na starém kontinentu, tady je o mnoho lepší). Na kolejích je zakázáno vařit a ostatně tam na to ani není místo. Není ale problém se najíst v kampusu a v okolí. Jediný problém pro cizince jsou menu, na kterých se zaškrtává objednávka, většinou jsou jen v čínštině, takže pokud jíte sami, jen tak si tipnete (v závislosti na vaší schopnosti číst znaky). Celá věc je o to zajímavější, že většinou ani nevím, co to vlastně jím. I když mi kolegové přeloží hlavní část jídla, je tu stále hodně dalších ingrediencí, které se liší od jídla k jídlu a dělají zvláštní chutě. S hůlkami vážné problémy nemám, už jsem měl předtím zkušenosti, takže jsem na začátku připravil mé spolustolující o vtipné momenty. Někdy se používají hůlky v kombinaci s jednou lžící.

Co je ale vůbec nejlepší, jsou společné večeře nebo obědy s kolegy z laborky. Obyčejně je nás kolem pěti nebo víc a chodíme na jídlo kolem šesté či sedmé večerní. Kolem univerzity je velké množství podniků, kde se dá najíst za rozumné ceny obyčejně mezi 60 až 80 dolarů. Jídla je dost, takže když jdu kolem půlnoci nebo později spát, nemusím ještě jíst. Když je nás více než obvykle (třeba kolem deseti), občas se rozhodnou objednat společné jídlo. Jednoduše se vybere více jednotlivých menu a při jídle každý jí z libovolného talíře, co je na stole. Perfektní příležitost pro ochutnání nejrůznějších věcí.

Myslím, že stojí za to popsat, jak to v takovém podniku (restaurace, jídelna, podnik, ... omlouvám se, ale zase chybí přesný termín, prostě místo, kde se dá najíst) funguje. Místa se od sebe líší tím, jakou kuchyni vaří (místní, Kantonskou, ...). Některé se specializují na nudle, jiné na růži a na dalších mají dumplings (malé, plněné knedlíčky, které se namáčí do talířků s omáčkami). Občas se jde do určitého podniku na jejich proslavenou specialitu, kterou zde umí lépe, než jinde. Většinou je to menší místo, které má kuchyni otevřenou do ulice, takže vidíte kuchaře, co vaří a hlavně cítíte tu dobrotu. Občas stojí u dveří někdo ze zaměstnanců a láká kolemjdoucí dovnitř (zvláštně větší skupinka lidí, jaká bývá ta naše, je zaujme). Když naznačíte zájem, podívá se dovnitř a zjistí, kolik je místa. Ve špičce kolem poledne je na ulicích a v podnicích hodně nacpáno, ale není problém přemístit několik lidí k jiným stolům a udělat místo. Konkurence je velká, takže je většinou v nabídce pití (většinou čaj, někde citronový nápoj s kusy želatiny uvnitř -- jí/pije se to lžičkou ) a polévky zdarma. Někde můžete jíst rýže tolik, kolik chcete (hádáte správně, tato místa patří mezi moje oblíbená :-) ). Po příchodu si sednete ke stolu a napíšete do menu (jednostranný lísteček s nabídkou), co chcete objednat. Lístek dáte kuchaři nebo někomu z personálu a do pěti až deseti minut máte jídlo na stole (kdo by měl čas čekat dlouho na jídlo, že?). Platí se při odchodu u vchodu. Na Night Market je také hodně míst, kde si sami vyberete ingredience a jejich množství předem, kuchař vám je připraví a vy si můžete vzít hotové jídlo s sebou nebo si s ním sednout.

Na závěr něco málo pro fanoušky exotických jídel. Přestože píšu, že je většina jídel perfektní až báječná, občas narazím na něco, co není pro středoevropana až-tak-obvyklé. Schválně, už jste si někdy pochutnávali na rozmixovaných zelených fazolích s ledem? Podává se s brčkem. Přiznám se, že toto jsem jen ochutnal, přeci jen jsem si úplně na všechno ještě nezvykl. Každopádně je to prý hodně populární nápoj.

Stejně jako čaj s mlékem a tmavým kuličkami vespod. To je dobré a pije se to také brčkem, ale hodně širokým, aby šli kuličky nasát. Nevím, z čeho jsou, chutná to trošku jako želé s náznakem chuti lékořice. Má to přezdívku žabí vajíčka, takže jsem byl trochu překvapený, když se mě zeptali, zda to chci objednat :-)

Další překvapující pití, jehož jméno jsem zapomněl, je pití z rýže a burských oříšků. Světle hnědá barva, o trochu hustější než mléko a pije se studené brčkem (lze ale objednat i horké). Je to docela sladké a první chuť která se ozve jsou buráky. Opravdu to chutná jako moje oblíbené burákové máslo. Rýže v tom moc poznat není, přestože jsem se snažil. Možná má na svědomí tu mírnou lepkavost nápoje.

Ještě se vrátím k fazolím. K dispozici je několik druhů, zatím jsem viděl zelené, červené a černé. Zelené nevypadají úplně přesně jako fazole, které známe v Evropě, jsou o trochu menší, chuť mají ale hodně podobnou. Červené fazole jsem nechtěně vyzkoušel, když jsme byli na Night Market a vyzkoušeli jedno místo, kde se podívají jen ... (zápolím s tím, jak to označit, budu to muset popsat -- studené sladké věci, něco jako zmrzlina, ale není to ¨přesné). Na výběr bylo mnoho možností, takže jsem zvolil nejjednoduší možnost, vybrat si něco, co je populární (v menu je to speciálně označené). Později jsem zjistil, že to je s červenými fazolemi. Bylo to dobré, samozřejmě na tu chuť si je třeba zvyknout, ale vychutnal jsem si to. Ve stejný den jsme ochutnali místní pochoutku stinky tofu (překlad by mohl být smradlavé tofu). Kikemu to opravdu smrdělo, mě to nevadilo a nakonec jsem to všechno snědli. Opět, chuť se k něčemu co znám těžko přirovnává, takže to nechávám na vaší fantazii ;-)
Tento týden Číňanka, se kterou jsme byli v neděli na výletě v centru města, přinesla pro Hisako, Kike a mě malý dárek. Překvapující a milé. Dárek byla sklenička pití s kousky tofu ve sladké šťávě se zelenými fazolemi na dně. Zajímavá kombinace. Pod tofu v tomto si nepředstavujte možná typický obrázek tofu jako tuhá nepodajná podrážka. Bylo to světlé a měkké, jako ostatně většina tofu, které jsem tu jím.

Pokud jsem vás dostatečně namlsal a jste celí nedočkaví tyto laskominy ochutnat, budete se muset dostavit osobně -- ani letecký balík není tak rychlý, aby k vám nedorazilo něco trošku jiného, než bylo posláno :-)

Zdraví vás "ochutnávající" ^.^ k.

See the Future

On Saturday we went to certain event at the Huashan Cultural Park close to the Shandao Temple station.

Afterwards we were sitting in the park and having nice chat. And while talking and talking, I realized that place looks really nice to me. I said a park, actually it's quite small place though. Roughly triangle-shaped spot with several benches made with futuristic design. Because of the twilight, dance music and kind of laser beams coming from sound system, street with a lot of lights, and high buildings around, I found out that this place looked like something from the future. There were a lot of traffic going, but it wasn't disturbing at all. Well, it was my impression from that place. I'm sure for the local people it's just an ordinary place with ordinary stuff and definitely nothing special. This makes me thinking about what could be their vision of the future then?

I didn't take my camera and I've been trying to find some picture which can describe this sort of atmosphere on Flickr. The picture isn't exactly from that place, anyway... Credits goes to Yueh-Hua.

Mysli!

Hlavně ze zvědavosti jsem se přihlásil do fotbalového klubu NTU. O klubu mi řekl Španěl Kike, který byl celý nadšený, že si bude moci zahrát s místními. Klub je vlastně volitelný předmět, za jehož absolovování se dostane jeden kredit. Také je to dobrá příležitost poznat další studenty zde. Cizinců je v klubu jen pár a už čínštině rozumí. Většinou ale Kike i já rychle pochopíme, co se děje a co máme dělat. Kike hraje dobře, ale co se týče mě... Všichni jsou však milí a ochotní pomoci.

Trénink, který je dvakrát týdně se skládá z rocvičení, tréninku práce s míčem a nacvičování jednoduchých situací. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně jsem nikdy žádný sport nedělal tak intenzivně, abych chodil na tréninky. Každopádně je to zajímavá zkušenost. Už jste někdy slyšeli vysvětlovat strategii útoku a obrany v čínštině? :-) Trenér občas dlouho mluví a vysvětluje, naštěstí nám vždy někdo překládá. Volná citace jednoho z postřehů.

Všichni jste chytří, jinak byste nebyli na této univerzitě. Ale
když jste na hřišti, tak nepoužíváte váš mozek. Při hře musíte myslet!

Co se mě týče, tak nejsem ani chytrý a na hřišti také nemyslím. Uvidím, zda se s tím dá něco udělat... Bohužel se středeční tréninky budou krýt s kurzy čínštiny, které začínají příští týden.

Dětské krůčky

Název postu jsem si vypůjčil ze svého popisu z posledních dnů v mém MSN. Vlastně tam mám napsáno babysteps, ale nechtěl jsem hned anglickým nadpisem pohoršit případné jazykové puristy. Každopádně mi to přijde jako výstižný popis současných (možná již minulých) dnů.

Čekal jsem trochu, že se dostaví kulturní šok, ale překvapivě jsem nic takového nepocítil. Prostředí a lidé jsou nové, ale cítím se v pořádku a bez nějakých velkých změn. Svým způsobem všechno kolem nepůsobí vůbec cize, naopak. Ani když jsme se byli podívat v nejznámějším Night Market v Taipei a prodírali jsme se davem proudících lidí (rozhodně nejrušnější místo na kterém jsem kdy byl, ovšem stále klidné v porovnání s Hong Kongem, jak mi řekli dva studenti, kteří tam žijí), necítil jsem se nijak nepříjemně nebo omezovaný. Je příjemné se takhle rychle přizpůsobit, i když na druhou stranu to možná znamená, že jsem již moc otupělý vůči novým věcem a vnímání okolí. Jsem si ale skoro jistý, že šok dostanu, až se zase octnu v českém prostředí. Když se mi to stalo naposledy, rozhodně to nebylo nic příjemného.

Bydlím na koleji pro graduate studenty a můj spolubydlící, jako ostatně většina zde bydlících, je číňan. Kolej pro exchange studenty je na druhé straně kampusu. Spolubydlící je moc milý, myslím, že se snaží udělat dobrý dojem.

Minule jsem psal o prestižní NTU, univerzita se tu neskládá z fakult ale z mnoha department, což může být větší či menší verze fakult. Obyčejně má každý department jednu budovu, ve které jsou kanceláře, laboratoře a učebny. Můj department má takových budov pět, což je mi připomínáno pokaždé, když někomu jinému řeknu, kde studuji. Nevím, zda to tak funguje všude, ale v mém departmentu patří každý graduate student do nějaké laboratoře společně s PhD studenty. Každý student má také k dispozici laptop, místo v laboratoři a jeho vedoucí je profesor nebo docent, který vede laboratoř. V naší laboratoři je 17 studentů a žije to tady. I pozdě večer (na středoevropské poměry) tu někdo je a už si několikrát všiml, že tu někdo přespal. To není problém, na patře je sprcha a v laboratoři k dispozici lednička, mikrovlnka, klimatizace a skládací postel (také velká audio souprava na karaoke, ale ta není ke spaní potřeba :-) ).

Zapisování na předměty tu funguje výborně. Můžete si je zapsat elektronicky před začátkem semestru nebo dodatečně v prvních několika týdnech. To je dobré na to, že si ověříte, zda ten zajímavě znějící předmět ma i zajímavý obsah. Moc užitečné, v Oulu to dokonce funguje tak, že se ani nemusíte předmět zapisovat -- přihlásíte se až na zkoušku (pokud nemá předmět cvičení) a na přednášky si může chodit kdo chce. Místní předmětu nemají cvičení (semináře, chcete-li) vůbec. Na přednáškách se zadávají projekty a domácí úkoly.

Také jsem dostal laptop, což mi vytrhlo trn z paty -- svůj vlastní si plánuji koupit později. Naštěstí to není žádný Acer nebo jemu podobní, ale IBM a pro jistotu hned model T41. Starší model, ale dělá se na něm docela dobře. Litevci byli s tímto modelem v Himalájích a prý to bylo bez problémů, říká tisková zpráva. Drobná vada na kráse jsou jeho čínská Windows XP, ale ty nevidím poprvé, takže mě to tak nerozhodilo. Většinou zpaměti vím, kam kliknout a když nevím, tak mi někdo ochotně poradí. Laptop se opravdu hodí, už jen kvůli tomu být v kontaktu s lidmi, s kterými jsem se seznámil, přes MSN.

Zmínil jsem se, že používám Windows Messenger a jak jste si jistě všiml, ještě nejsem on-line na ICQ. Nebrání mi v tom žádné technické důvody, jen je pro mě pohodlnější nebýt ve větším kontaktu. Můžete mi říkat sobecký bastard ;-) Jsem daleko a nedělí mě jen časový posun... O tom co se děje u mě si můžete přečíst zde (dobře, to něco málo, o čem napíšu) a vaše zážitky a novinky a mi jistě rádi povíte později, i když v té době už to nebudou novinky.

Ještě se mi většina snů zdá v češtině, alespoň mám takový dojem, že angličtina nepřevažuje a nevzpomínám si na žádný sen v čínštině (ano, přestože vůbec nerozumím, už jsem jeden sen v čínštině kdysi měl -- samozřejmě mi to ve snu vůbec nepřišlo divné :-) ). Když se ve snech které si pamatuji, objeví nějaká žena, zatím je to přibližně půl na půl, buď číňanka nebo běloška. Nedávno mě hodně překvapil zvláštní sen o Qimin. Více než rok jsem ji neviděl, ale minulý týden jsme si psali, takže to byl asi ten důvod.

Možná si říkáte -- na začátku si dává pozor a nepoužije anglické slovo, ale pak se mu v textu hemží spousta anglických pojmů. Dobře si to uvědomuji a snažím se to vysvětlit v tomto spotu (dobře, teď jsem to cizí, pro někoho ošklivé slovo použil schválně :-) ).

Zdraví vás "americký" k.

P.S. Americký? Možná, podle Michala zním nějakým americkým přízvukem a američanka tuhle poznamenala, že používám kalifornská slova (no hádejte z čeho to asi tak můžu mít).

První dny

Hned na úvod malý postřeh. Přistihl jsem se u toho, jak přemýšlím, kolik dní jsem tady. Totiž, připadá mi to jako mnohem delší doba. To, že se neustále něco děje, potkávám nové lidi a věci dělá dojem, že tu musím být více dní. A přitom je to teprve chvilka, co jsem dorazil.

Tento post jsem psal minulý týden. Mimojiné jsem totiž čekal, až bude počasí ve kterém se povedou hezké fotky. Nakonec jsem slunečno prošvihl, počasí se tu dost rychle střídá. Na fotkách mezi odstavci je vidět taiwanská kráska 101, knihovna, hlavní třída kampusu Royal Palm Blvd., jedna z budov departmentu, výhled z budovy a nakonec sportovní hala, meditační jezírko a dávno vyřazená stíhačka F-100 (velký kontrast mezi posledními třemi fotografiemi nebyl původně záměr, ale když se tak zajímavě sešly...)Minulý týden v pondělí byl Orientation den, na kterém bylo hodně studentů a to překvapivě více zahraničních studentů, kteří zde budou regulérně studovat, než exchange studentů. Blíže jsem se seznámil s pár studenty (dobře, bylo jich do desíti) a místními studenty, kteří se o zahraniční studenty starají. Potkal jsem třeba studentku s nápisem na tričku Michigan State, ze které se nakonec vyklubala Francouzka. Další byla tentokrát v brazilském tričku, ale v jejím případě bylo hned jasné, že je to Číňanka. Sám jsem nikoho nemátl, finské tričko jsem na sobě neměl. Na závěr mě příjemně překvapila jedna američanka, která buď má smysl pro humor, která pobaví (nebo byla jen v podobné náladě) a moc pěkně jsme se s ní a ještě pár ostatními pošťuchovali (bylo to vzájemné, ale mám pocit, že si začala ona. Ne, provokovali se společně s někým, koho už znala. Ale zkuste si odolat pokušení netrefovat se do někoho, jehož major -- hlavní obor -- je tanec. A uznávám, že já s mým oborem jsem pro ní také snadný terč :-) ). Napsal jsem Američanka, ale pokud bych měl být přesný, tak je to Američanka čínského původu z Californie. Někdy ani pro nejstručnější popis jedno slovo nestačí. Z celé věci jsem měl ještě další radost, protože přestože moje angličtina po Finsku zchátrala a je na bídné úrovni, na zdvořilostní konverzaci to ještě stačí.

Mimochodem, to mi připomíná řekněme oblíbené téma "Chování Američanů". Tuhle jsem se dozvěděl o osobní zkušenosti, že se Američané chovají nadřazeně a Evropany pohrdají a tak. Asi to znáte. Jasně, většina lidí, kteří na ně nadávají vlastně ani žádné Američany osobně neznají, ale to nebyl tento případ. Jen mi to připomnělo, že všichni Američani i Kanaďani, které jsem poznal a s některými mohl strávit více času, byli fajn lidi se kterými jsem si užil hodně zábavy a legrace. Vím, jsou trošku jiní, což je dáno kulturními rozdíly, ale s tím se přeci předem počítá. A tady to je také tak, Američané jsou lidé, kteří se s vámi hned od začátku v pohodě baví a je s nimi zábava.

Jeden z místních studentů se zmínil, že jde s exchange studenty vyrazit večer do klubu, takže jsem neodolal a přidal se. Zážitky si rozhodně zaslouží samostatný post, celé to bylo hodně překvapující a jiné. Zmíním tedy jen pro pobavení, že jsem omylem dostal plechovku, na které byl nějaký nápis a dodatek light. Nakonec jsem to vypil, ačkoliv to bylo hnusné. Pivo... Překvapeni?

V době, když jsem si podával přihlášku na univerzitu, jsem pátral po škole, na kterou by bylo nejlepší se přihlásit. Nakonec jsem se na základě referencí číňanek a nabízených možností studia rozhodl pro NTU, National Taiwan University. Podle všeho to měla být nejlepší univerzita na Taiwanu. A zřejmě to tak opravdu je. Kampus škole, přestože celý obloken městem, je veliký. Třeba univerzitní sportovní hala s bazénem by stačila pro průměrné české město a navíc je zajímavě architektonicky vyřešen. Za denního světla není třeba dodatečné osvětlení hlavního hřiště, které je ve čtvrtém patře, protože střecha (mimochodem tenká jeden centimetr) je dostatečně průsvitná. Na univerzitu chodí více než 30.000 studentů a všichni místní studenti, se kterými jsem se na toto téma bavil potvrdili, že je škola více než prestižní. Každý rok se hlásí přibližně 100.000 nových studentů a přijmuto je 5 %. Stačí se také někomu jen zmínit, že studujete na Tai-Da a hned jsou unešeni. Pro absoloventy NTU je prý velice snadné sehnat práci. Což ovšem ještě více zvyšuje moje dohady, proč mě sem vlastně přijali a jaké vysoké budou nároky na studium.

Zdraví vás "vzdálený" ^.^ k.